Básně

"Báseň je...Nic, a vše! Vyšší stav ducha
ducha, jenž sám sebe skrz naskrz kuchá."
 
-J.H.Krchovský

 Básně jsou prostředkem, jak vyjádřit své myšlenky, jsou však často mnohem osobitější, než povídky. Zachycují se v nich lépe nálady, pocity...Někdy čteme báseň a nevidíme její kouzlo, ale pak ji čteme na jiném místě a v jiném rozpoložení a najednou cítíme s autorem, dostaneme se dovnitř básně a prožíváme ji. Tady je pár básní, které mě oslovily...

Cítím se prázdný, mdlý a starý
není mi dobře. Zle mi je...
život je dar nad všechny dary
a smrt je sladká prémie

šílená bdělost úpí ze sna je vůbec noc, a nebo den...
žít život nelze-daň je děsná
a smrt? Té už jsem nehoden.

               -J.H.Krchovský, sb.Poslední list

Těch hrůz, co bdí u mého lože!
zvlášť tyhle dvě, tak odlišné:
co když dnes umřu, panebože
a nebo, probůh, co když ne?!

Čas neúprosně nikam chvátá
a život je jen pro hříšné
co když se zblázním, Matko svatá
a nebo, probůh, co když ne?!

               -J.H.Krchovský, sb.Poslední list

 

Ne, žádný kámen, žádný vrchol strmé hory
jak dříve jsem se domýšlivě domníval...
sdílím svůj osud s nejnižšími tvory
ne Sisyfos, jen pouhopouhý hovnivál.

               -J.H.Krchovský, sb.Poslední list

 

Doslova po krk mám míst, odkud kráčím
a jde se špatně, když jít není za čím
a to ne! Chci mít cíl...-Já se tam vrátím!
nechal jsem na trámu šle ke svým gatím

               -J.H.Krchovský, sb.Poslední list

 

Už neotvírám takřka ústa
jeden ret s druhým zvolna srůstá
nemám co říct, a natož komu
už nevycházím ani z domu

Každým svým krokem něco ničím!
Stávám se vším, čím víc jsem ničím
Beránku boží, který snímáš...
mě vynechej, mě klidně vymaž

               -J.H.Krchovský, sb.Poslední list

 

Chtít spasit svět, když sám už nemám sil
a z nudy měním s ďáblem věčnost za dny...
jestliže malý je, kdo zná jen malý cíl
pak potěš pánbůh mne, jenž nemám žádný

               -J.H.Krchovský, sb.Poslední list

 

Vždy nečekaně láska do života vkročí
a přísahal jsem stokrát snad: Už naposled!
a znova jsem se zamiloval...-Do svých očí...
nebyly žádné jiné blíže na dohled
I hvězdy náhle blednou v rozechvělých větvích
ach jaké krásné oči! Moje oči ve tvých...

               -J.H.Krchovský, sb.Poslední list

Tělo 

...Není myšlenka jak sen a ještě vratší?
Je-li život stále smutnější a kratší,
odkud je? či zaniká a pomíjí
v oceánu plodů, mlh a embryí......

               -Arthur Rimbaud, sb.Doušek jedu

 

Vidění

Nebudu mluvit nic a ani přemýšlet.
Svou duši budu mít však láskou přeplněnou.
Poběžím, poběžím jak cikán stále vpřed,
přešťasten s Přírodou jak s milovanou ženou.

               -Arthur Rimbaud, sb.Doušek jedu

 

Srpnové poledne

Živote, postůj,
tohle je jistě ta chvíle chvil,
všechno, co jsem do tebe zasil, všechno, pro co jsem žil,
pro tuhle chvíli zrálo-živote, postůj tedy,
všechno vidím jako poprvé, jako naposledy.

Živote, postůj,
tohle je jistě ta chvíle chvil!
Teď musíš stanout!
Kdyby ses pohnul, čím bych dál žil?
Živote, postůj,
dám ti všechno, celou svou bytost,
postůj, máme poslední příležitost!

Živote, díky, žes nestál!
Z každé chvíle se rodí tisíc nových chvil.
Kdybys byl stanul, byl bych mrtev, nebyl bych žil.
A žiji jen proto, že jsem nikdy a nikde neměl stání.
I ona chvíle pukla žárem, díky, žes nestál, díky ti za ni!

               -František Hrubín, sb.Až do konce lásky

Píseň z mezihry

Kdyby se mě někdo zeptal,
co je báseň,
na pár vteřin bych byl v rozpacích.
A tak dobře to vím!

čítával jsem znovu mrtvé básníky
a čas od času
svítily mi jejich verše na cestu
jako plamen ve tmě.

Život nechodí však po špičkách
někdy námi lomcuje
a dupe.
často tápal jsem po lásce
jako ten, kdo ztratil zrak
a na větvích jabloňových stromů
hledá oblast plodů, po nichž touží
jeho dlaň.

A znám verše
mocné jako zaklínadlo pekel,
které vyvrátí i brány ráje z pantů.
Šeptal jsem je překvapeným očím.
Jak by nepozvedly slabé ruce
uzavírající strachem náruč lásky.

Kdyby se však někdo zeptal mé ženy
co je láska,
dala by se asi do pláče.

               -Jaroslav Seifert, sb.Býti básníkem

 

***

Od dětských let já nebýval
jak ostatní; já nevnímal
co ostatní; já nepoznal
vášeň či cit, jenž druhé rval.
Z tohoto zdroje netryskala
ani má trýzeň; nezlákala
mých druhů radost duši ke svým hrám;
co miloval jsem, miloval jsem sám.

Pak-v dětství-za jitra, jímž vzplálo
bouřlivé žití, vyvstávalo
z hlubiny zla i nad dobrem
tajemství, kterým poután jsem:
z proudu, jímž pramen v dál se valí,
z útesu srázné rudé skály,
ze slunce v zlatém víření
putujícího jesení,
z blesku, když v letu oblohou,
mžiknutím míjel duši mou,
z hromu, z bouře, z černa mraku,
jenž v mém zádumčivém zraku
(Zbytek nebes modrý byl)
v démona se proměnil.

               -E.A.Poe