Životopis

"Que rides? Mutato nomine y de fabula narratur." Horatius (Čemu se směješ? Změň jméno a ten příběh bude o tobě.)

Životopis-zní to strašně honosně, strašně intelektuálně a já si přitom říkám, co bych tam tak asi měla napsat. Životopis by asi měl popisovat celý můj život. Otázka spočívá v tom, jak popsat celý svůj život, když jste ho: zaprvé ještě ani zdaleka nedožili, tudíž se každým dnem bude prodlužovat a bude co připisovat; zadruhé k popsání i dosavadního bytí by vám nestačila nejen nějaká stránka, nestačila by vám ani kniha a snad ani všechny knihy co jsou. Když vezmete v úvahu tu strašlivou spoustu vjemů, které každým okamžikem přicházejí do vaší mysli, tu nekonečnou spoustu drobných střípků, které postupně skládají celkový obraz světa, tak se nemůžete divit, že nemáte šanci tohle všechno zachytit. A tak se každý životopis stává jakýmsi krátkým výcucem z toho všeho. Několik vzpomínek, které dostatečně silně uvízly v naší mysli, aby dostaly tu čest a mohly být uveřejněny. Problém spočívá v tom, že každý ten životopis zůstane neukončenou povídkou našeho života, za kterou udělá tečku až naše smrt. Není tedy možné mít na těchto stránkách právě aktuální verzi mého životopisu, i když se ho třeba budu časem snažit dokončit. Jenže po pravdě zde mohu navždy zachytit věci, které se nemění, jako je datum narození, údaje nástupu do školy, nehody, které se mi staly...Jenže zde nikdy nemohu zaznamenat jaká jsem, což je dle mého názoru ten nejpodstatnější článek celého životopisu. Jenže jak mám něco takového zaznamenat, když se každým dnem měním? Jak zaznamenat člověka, který není jiný jen jednou za dlouhý čas, ale každou hodinu má jiné pocity? Pokusím se vám trochu přiblížit, i když to bude velmi složité.

K počátku toho, co jsem nyní by nikdy nedošlo, kdyby nebylo dvou důležitých článků v celém tomto řetězci, a to jsou moji rodiče. Samozřejmě, že jsem mohla přijít na svět v nějaké mimozemské civilizaci a být snesena na zem až jako experiment tohoto neznámého rodu(o čemž jsem velmi dlouho uvažovala), ale připusťme, že mi rodiče nelhali a jsou skutečně mými rodiči(spermabanku, klonování a podobné věci ponechme stranou). Tak tedy jednoho roku který dle křesťanského kalendáře byl 1986(což míří k tomu, že nejsem žádným křesťanem, tudíž bych měla říkat, že jsem se narodila roku 0-tedy pro mě, jakožto centrum mého vlastního světa), den pak jarní, skoro letní, 5.června, což snad zapříčinilo, že dnes je pětka mým oblíbeným číslem. Datum narození člověka ovlivňuje. Nevím, jestli mě nějak ovlivní, že podle čínského kalendáře jsem ohnivý tygr, nebo zda znamení blíženec je předurčujícím znakem. Každopádně přiznávám, že tento přelom jara a léta mám do dnešních dnů nejraději. Mohu citovat přímo z horoskopu, který popisuje vliv měsíce na lidi, tedy jací jsou Blíženci: "Trpí často nervovými výkyvy a stresy. Jsou všestranní, ale často nevědí, co vlastně chtějí." to by odpovídalo, ale na druhou stranu každopádně nejsem bezstarostná, jak se v té samé knize píše. A teď něco o tygrovi: "Tygr jde do každého potřebného boje. Je odvážlivec, je bojovník, ale nebývá revolucionář, který by bojoval za všeobecnou nekonkrétní reformu... Neumí poslouchat, dělá všechno podle vlastní hlavy...Od přirozenosti bezstarostný a přitom neklidný a neukázněný tvor se do všeho vrhá s vehemencí a odvahou. proto jsou jeho rozhodnutí někdy emotivní a zbrklá...Sebemenší výtka ho zraní, víc než jakákoliv finanční ztráta." To je jen výběr toho, co se dá najít v horoskopu o mně pravdivého. Jenže na druhou stranu je tam toho i spousta nepravdivého či naprosto lživého. Tím jsem jen chtěla naznačit, že horoskopy nejsou to, v co bych věřila, ale často mi spíš pomohou uvědomit si, jak se dají některé mé vlastnosti definovat, a které na druhou stranu naprosto nemám. Když člověk čte, jaký by měl být, tak se dost často dokáže sám na sebe kriticky podívat.

Přenesme se tedy o kousek dál. Od chvíle, kdy se nade mnou dva tvorové sklonili a pak řekli, že nebudu tedy Karel, ale Karla, jak se po dlouhých debatách rozmysleli. Venku zpívali ptáčci a já věděla, že právě proto budu mít již navždy ráda to romantické jarní prostředí, kdy se dá chodit hodiny i dny po kopcích, jezdit na kole...Slunce příliš nepálí, aby všechno vycucalo a vysušilo, a na druhou stranu není příliš velký mráz, který by vás nutil drkotat zuby. Rodiče matfyzáci, studující, najednou museli změnit svůj bezstarostný studentský život v rodičovskou péči. A tak jsem již ve svých mladých a ještě mladších letech nakoukla do kantýny, projela se pražskou hromadnou dopravou, projezdila v kočáru Stromovku a možná právě díky tomu jsem věděla, že tady nikdy nebudu chtít žít. Roky plynuly a já rostla. Dobev pro mě na několik let byla novým domovem. Babička s dědou, se kterými jsme bydleli v jednom bytě, zvládli malého ukřičeného haranta, který prý ani moc jako malý nekřičel, já chodila do školky a nadávala, že musím jíst lžíci, když už přece zvládám v pohodě jíst vidličkou a nožem. Moc si toho z té doby nepamatuju, i když nějaké útržky mi v mysli zůstaly. Třeba rozbitá hlava při návštěvě u babičky s dědou v Budějovicích, kde jsem si zahrála na skokana a dopadla přímo na střepy rozbité na schodech. Trocha řevu, pár stehů, obvázaná hlava a je to za mnou.

Hodiny života mi odbyly pátý rok a já vidím, že mámě narostlo nepřiměřeně velké břicho-aby ne, když se jí za měsíc má narodit další dítě. Snad doufali, že to bude lepší než na poprvé, jinak si jejich šílenství nedokáži představit. Snad nový přírůstek do rodiny, snad to, že jsem měla začít chodit do školy, nebo spíš hlavně touha po vlastním bytečku, zapříčinila horlivé shánění bytu a následné stěhování do panelového baráčku v Písku. Měla jsem pokoj v podstatě pro sebe-to malé cosi, co řvalo v ohrádce u zdi, mě tehdy ještě moc nezajímalo a říkala jsem si, že možná je to jen nová hračka, která nemá vypínač. Jenže ta malá hračka nehorázně vyrostla a najednou si dovolovala víc, než bylo radno. Normálně chtěla i svojí postel, pokojíček rázem nebyl nijak moc velký a já začala plánovat, jak ho rozdělit na dvě části(já bych samozřejmě měla okno!

Škola. Hm, tak k tomu není nic moc co dodat. Institut, který by si zasloužil totální převorání, mě bohužel zastihnul v celkem neobnovené formě, což znamenalo, že jsem musela každý všední den docházet do budovy, kde jsem se většinou nudila, občas bavila a občas radila. Základní škola byla ale ve skutečnosti vcelku pohodová záležitost, pominuli, že jsem se moc a moc těšila, až odsud vypadnu-to mi zůstalo i nadále. Po páté třídě jsem se upsala na osmileté gymnázium, což znamenalo, že zde budu dalších 8 let(hm, děsivá představa, vezmeme-li v úvahu, že se tyto roky mohly ještě prodloužit, vzhledem k mým omezeným schopnostem). Jenže vše šlo celkem hladce. Lyžařský výcvik, několik školních výletů, prázdniny, které jsem vždy strávila na cestách s rodiči, nebo na táborech...Vcelku ideální život(alespoň z vnějšího pohledu). Časem jsem i začala zjišťovat, že mě baví astronomie, že mi až tak nejde o to se dostat na vysokou školu, protože to není to, co by předurčovalo celý život, dá se žít krásně i bez ní, jen musí člověk chtít, objevila jsem, že Písek není střed světa a že po republice je mnohem více zajímavějších míst i lidí...Prostě svět běžel dál a já nechtěla zůstat stát-ono to ani nešlo.

Jak se přehupovaly roky, tak se měnilo i mé smýšlení o světě, sobě, o ostatních, postupně jsem poznávala víc a víc věcí a kolikrát jsem si nebyla zrovna dvakrát moc jistá, jestli jsem ráda, že je poznávám. Zkoušela jsem i různé kroužky, různé sporty. Přešla jsem od tenisu k volejbalu a pak k aikidu, ale kolo zůstává stále můj favorit číslo jedna, zkusila jsem hrát na kytaru a zjistila, že to s mým hudebním sluchem je skutečně příšerné, začala jsem psát povídky a přemýšlím, jestli se spíš časem nezhoršují, změnila jsem repertoár četby, zamilovala se do astronomie i několika lidí, a musím přiznat, že astronomie mě zatím tolik nezklamala jako lidé, i když na druhou stranu právě o těch lidech je život, zkusila jsem matematiku, i když vím, že je to marný boj, našla jsem lidi, kteří mají podobné smýšlení i zájmy jako já, našla jsem spoustu svých špatných stránek a teď zkouším zjistit, jak jen se jich mám zbavit. A zjistila jsem, že sice nejsem závislá na drogách, ale jsem závislá na lidech, na světě. Právě to, co nejvíc proklínáme se pro nás stává tím, bez čeho nemůžeme žít...

Ráda sním a dívám se na hvězdnou oblohu a představuji si, co by bylo kdyby. Ono těch kdyby je totiž vždycky nějak víc než těch skutečných věcí. A přitom ta obloha nade mnou píše neviditelnou rukou, že možností je vždycky dost. Že jde jen o to se rozhoupat a vykročit. Sleduji ty jiskřivé body, které se uskupují do obrazů a říkám si, že skutečně možná ze všech těch drobností, co děláme celý život možná vznikne jednou něco, co bude stát za to, aby se na to lidé dívali se zalíbením i za tisíce let. Kdo ví. Možná tady pak už nikdo, kdo by se díval nebude, ale to záleží na nás. Otázkou zůstává, co by bylo lepší-být, či nebýt, toť otázka.

    Tak to je zatím asi tak vše o mně a o mém životě.