Škola

"Inteligence není choroba nakažlivá."-Wilde
"Život je choroba smrtelná a velmi nakažlivá."-Wilde

       Kdysi na počátku zrodu bylo dítě-zázrak. Jakési podivné individuum, které se mnoho nehýbalo a neprojevovalo. Toto dítě postupně podstoupilo nepostradatelnou školu života, kterou mu dali starostlivý rodiče. Ti ho chovali na rukou, snažili se mu pomoci v krizových situacích, naučili ho, jak se vylučuje do nočníku, a později ho stejně úspěšně naučili, že se nechodí na nočník(z čehož bylo dítě naprosto zmatené), ale že musí toto děťátko navštěvovat záchod. Po mnoha neúspěšných útrapách(rodiče byli velice přísní ve výchově a nenechali maličké a chudičké dítě ani na chvíli vydechnout) i tuto skoro nepřekonatelnou překážku zvládlo. Mezitím se naučilo vyslovovat z úst i jakési zvuky, které měly naznačovat něco jako mluvení, měly vyjadřovat pocity(které byly natolik smíšené, že ani všechny vymoženosti lidského jazyka je nedokázaly nikdy popsat), potřeby(těch bylo mnohdy tolik, že než je dítě vyjmenovalo, tak už přestaly být aktuální, uznejte, že potřeba dojít si na záchod postrádá na významu, když už jste to zvládli do plenek). A tak dítě úspěšně postupovalo ve vývoji. Prokousávalo se úspěšně(mnohdy i neúspěšně) skrz problémy života a pomalu školu života zvládlo. I když před ním bylo ještě mnoho nepoznaného, rozhodli se rodiče k tomu, že dítě je již připraveno(a dostatečně přísnou výchovou vybaveno všemi schopnostmi) aby provedlo ve svém životě další krok.

A tak toto dítě v mladičkém věku děťátka, které ještě nechápe, co to všechno kolem něj znamená, bylo posláno do školky. Ústavu vskutku zajímavého. Zde na dítě totiž nečekala rodina, žádní prarodiče, se kterými v té době ještě sdílelo byt, všude kolem bylo spoustu dětí. Napřed bylo trochu zaražené, ale když si uvědomilo, že by mu slzy určitě nepomohly, tak zaujalo svůj věšáček a vmísilo se do davu. Škola života, kterou mu mezitím rodiče dávali v rodinném prostředí postupovala rychleji, a tak dítě zuřilo, když muselo v tom podivném ústavu používat ten neohrabaný nástroj zvaný lžíce, místo aby mohlo ukázat své plné schopnosti a používat celý příbor. Bohužel paní učitelky byly přísné a žádné ústupky netrpěly. Dítě bylo velice činorodé. Učilo se rychle a mělo nutkavou potřebu učit i ostatní. A tak přičinlivě zavazovalo méně schopným jedincům tkaničky a marně se snažilo osvětlit jim tento(pro něj velice jednoduchý) problém. Dítě se zdárně vyvíjí. Dětská představení. Do toho zasahuje i maškarní ples v Dobevi, ve vsi, kde celé dětství trávilo. Zdá se, že i touto podstatnou etapou seznamování se s okolním kolektivem, podstoupilo dítě velice dobře. Ale rodičům to nestačí a požadují po něm více.

A tak, dítě, které bylo nadšené, že má nové kamarády, bylo násilně vytrženo z kolektivu dětí, hrajících si nadšeně v Dobevi a přemístěno v roce 1992 do Písku, kde prožije další dlouhý úsek svého života. Napřed si obhlédlo s otcem pozorně všechny základní školy, ale z pozice Dukly nejvýhodnější a i dítěti nejpřijatelnější, se nakonec ukázala ZŠ T.G.Masaryka. Z dítěte se tedy roku 1992 stává školačka a ta nastupuje hrdě(no ne, že by byla zrovna z osamocenosti ve třídě nadšená) do školy, kde si již při zápisu zvolila angličtinu a měla mít p.učitelku Kaiserovou, ta bohužel rozhodla, že raději přivede na svět další inteligenci v podobě malého neohrabaného novorozeně, a tak se školačka dostává do elitní třídy p.Bryndové, kde se usazuje pohodlně do lavice, připravena načerpat do své malé hlavinky co nejvíce informací. I když se neustále potýká s problémy psaní, vyniká jinak nadmíru dobrými výsledky(abychom tak moc nechválili, nezvládá výmyk a další problematické věci). Ale přesto postupuje postupně z ročníku do ročníku, bez toho, aniž by musela kterýkoli z nich opakovat(i když někdy by opakování učiva, které lehce opouští hlavu, prospělo). Stále se třída honosí na dveřích tabulkou s písmenem D, jen před tím stojí stále vyšší číslovka, dostatečně jistě označující, že školačka pomalu dozrává do věku staršího a myšlením pokročilejšího. Nevyzrává však jen myšlením, ale zkouší si i své praktické schopnosti. Zjišťuje, že strom stojící před jídelnou školy provokuje k tomu, aby byl slézán, že ten plot naproti je lehce překonatelný, a kůlna opuštěná a tak s další účastnicí podniku, vytváří základní útvar lidstva-společenství, bohužel je tento bod vývoje násilně ukončen, když se objeví nepřívětivý muž, který pohrozí velkým psem a z kartiček, které obvykle dovolují školákům pojíst krmi, zjistí si jejich jméno. Ale ani tyto neúspěchy zvídavou školačku neodradí. Ta se odvážně pouští do dalších kamarádství, zkoumá lidi kolem sebe, zjišťuje, že v takto mladém věku je stálý vztah nemožný a raději tak kamarádí s mnoha lidmi. Když už ji nic nemůže udržet na místě, tak podnikne velkou výpravu za zděnou hradbu, která se dá dobře překonat a dostane se na zahradu, která jí(i její společnici) dá pocítit požitek z návštěvy zakázaných prostor. Do domu se bohužel nedá dostat. I když podniknou vše, co je v jejich silách, ani po vylezení k oknům-nepovolí. A tak se tento podnik vzdává. Brzy se i zde na zdi objeví plot(že by se to někomu nelíbilo?). Škola úspěšně pokračuje. Vývoj školačky pozorují jak rodiče(někdy ne zrovna nadšeně), tak ho zachycují i fotky. I na základní škole se podnikají výlety-jeden z nejpůsobivějších byla cesta podél Vydry. Co dodat na závěr, snad jen, že ani zde nenechali rodiče odpovídající čas, a raději ho poslali do prostor, které se dítěti tolik nezamlouvaly, protože v té době mu byly španělskou vesnicí. Ale později zjistilo, že to nebyl zrovna špatný výběr.

A tak se po namáhavém zdolání dalšího vrcholu ve svém životě(no uznejte, že přijímací zkoušky jsou pro desetiletou školačku dosti namáhavým úkolem), se ocitá na 20-21.místě a doma se jí objeví exotický papírek, na kterém stojí, že byla na Gymnázium Písek skutečně přijata. Po klidných prázdninách se nervózně objevuje ve škole(co kdyby byla ta zpráva tehdy mylná?), ale určitě na tom není tak špatně jako například Martin Kadlec, kterého vede k cíli, kterým je třída s honosným označením 1.0, když ji zmaten ne a ne najít. Za dveřmi ji čeká ne právě lehké rozhodování. Jelikož není zvyklá nikde chodit příliš brzy, tak má na výběr-buďto první lavici, která dosud zeje prázdnotou, a která je při prvním pohledu rychle zavrhnuta, nebo jakousi ne právě sympaticky vyhlížející dívku(která se během let začne z baculky radikálně měnit), nebo jakousi podivně vyhlížející dívku, která nakonec bez problémů vyhrává. A tak studentka(opravdu se může již takto označovat tato dívenka, světa ještě neznalá), usazuje a tím zpečeťuje svou účast na tomto bláznivém podniku. Všichni ji straší, jaké hrůzy jí tento Ústav přichystá, ale ona už je dávno obrněna, a tak se nenechá vyděsit. Pomalounku prošlapuje cestičku, jde si hezky kupředu a po dlouhém snažení je tu konečně konec roku 1.0. Z maličké primánky se náhle stává sekundánka a ona si připadá náramně důležitě. Vždyť teď na ní čeká i taková lahůdka jako lyžák. Ten je oázou klidu v tom všem spěchu, který je ve škole. Písemky a zkoušení jsou rychle hozeny za hlavu a jde se užívat na svah. Pod okny Ivy se pravidelně vyskytuje její nápadník. Kromě studentů z Písku jsou zde i jindřichohradečtí, kteří zvlní klidné vody průběhu lyžáku. Ale stejně si profesoři v podstatě pochvalují průběh celé akce, netušíce, že za 3 roky se mají skutečně na co těšit, ale to je ještě daleko, a tak si proto nedělají žádné vrásky-chybu dělají, ale proč jim to vymlouvat. Třídní Kašparová se nemění, ale jinak se profesoři(takový honosný název si odvažují přebrat místo učitelů) střídají jako na běžícím pásu. Jestli je to z důvodu, že by se jim snad u nás nelíbilo, či jen proto, že prostě povinnosti je žádají jinde, to se nám zatím nepodařilo ještě zjistit. Další roky probíhají klidně. Kašparová se jen zbytečně rozohňuje nad upadajícími studijními výsledky naší třídy(ale uznejte, že je to logické, když jsme již skoro středoškoláci). Ale po té, co přestojíme výlet třídy na Michlovce, pomalu se blíží 5.0. A už jsme opravdoví středoškoláci. A to nám prostě nikdo nesebere. Když byste se o to chtěli pokusit, tak se vám to asi vážně nepodaří. Vysvědčení se dosud mnoho neměnilo, i když kluci se o to úporně snažili, ale až v 5.0 začínají být známky zajímavější. A přesto jsou největší událostí začátku roku taneční, které navštěvují v podstatě všechny studentky 5.0 a kluci si toto potěšení odkládají až na příští rok, doufaje snad, že potom budou míti mužnější postavu, ušlechtilejší myšlenky a tanci se do té doby doučí. Ať už tak, či tak, taneční končí. Profesoři si marně lámou hlavu, kde v našem případě udělali chybu, a už je tu lyžák, který již podruhé zvlní úspěšně poklidné hladiny školního monopolu. Nikdo asi nečekal tak horečné snažení studentíků o to dostat profesůrky do blázince, ale jak říkám, měli se připravit dopředu. Nakonec to vše nějak dopadlo a jede se dál. Maturita se stále blíží, ale kdo by se jí v prváku zabýval?

....tak už jsem zase o nějaký ten rok starší. Změnilo se mnohé. Snad až příliš mnoho věcí přišlo, odešlo, proběhlo okolo. Nevím proč, jestli je to jen můj subjektivní pocit, ale připadá mi, že se pomalu začínáme všichni tak nějak přeměňovat z těch dětí, kterými jsme ještě do nedávna byli. Teď už se každý pomalu pouští na svou trasu ve světě. Snad je to i tím, že se pomaličku, krůček po krůčku blíží maturita. Už je to tak, že prostě hlavním heslem ve škole je PROKOUSAT SE! Takže se prokousáváme. Pomalu, ale jistě. Vážně. Věřte nám. My to zvládneme, říkáme si každý den. A jestli to jednou bude skutečnost, to se teprve ukáže. Odešel od nás Vašek Hora, ale zase k nám v 7.0 přibyl Jirka Střelka z loňské 7.0. Snad už dokončíme ve stávající sestavě. Ale kdo ví. Takže hurá do toho. Vyzbrojíme se pořádnými zbraněmi, připravíme kulomety, naostříme jazyk a můžeme spolu se šípy, na jejichž konci je inkoust, bojovat proti neprorazitelné bariéře profesorů a profesorek. Je tu maturitní ročník a jako by se nic neměnilo. Strašení už od 1.O, že tohle budeme potřebovat k maturitě jako by se pomalu vypařilo. Teď už tu maturita skoro je, a přitom...co z ní? Několik stránek, které si člověk má nastrkat do hlavy? Co to je proti skutečnému životu? Nepovede se? No a co, je tu přece i září...Někdo to bere vážně, jiný jen potřese hlavou. Možná mnohým přinesl mnohem větší zážitky vinný sklípek než hodiny probděné nad sešity. Kdyby byla maturita alespoň zlomkem něčeho podstatného, ale je to jen do obrovské bubliny nafouklé nic, které si hraje na strašně důležitého pána a přitom zjistíte, že pod naleštěnými boty jsou roztrhané ponožky a pod krásným kabátem je jen upocené staré tílko. Přesto se všichni snaží nám ten poslední ročník znepříjemnit a udělat nám ho co nejpernější-jen kdybych to tak ještě prožívala, možná bych se i zapotila.

...uběhlo pár dalších dnů. Dnů plných lásky i smutku, dnů strávených v sedle kola i v posteli, dnů odvahy i strachu. Hodně z toho času, co uběhl jsem jen tak prospala. A co se dělo, když jsem nespala? Přišla a odešla maturita. Připomínala spíš otevření a zavření dveří, že si sotva všimnete, že se vzduch v místnosti pohnul. Ale ano, přiznávám, že jsem se trochu před ní klepala, ale kdo také ne. Jenže když jsem přišla do té místnosti, tak to ze mne všechno spadlo...nebylo to zase tak složité. Jde jen o to si to zkusit. Ale po maturitě, té nezvané paní, která se naštěstí ale příliš dlouho nezdržela, přišly dlouhé prázdniny...a pak? Pak přišla vysoká. Zní to strašně honosně: Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy a přitom nejde vůbec o tu školu, ale o tu spoustu lidí, kteří jsou tam s vámi. Protože škola je jako zájezd-možná vám na zájezdu také budou vyprávět nějaké informace o městě, kterým zrovna projíždíte, budou vám říkat něco z historie země, ale to, co si z toho zájezdu odvezete, je jen na vás. Pravděpodobně to nebude údaj o tom, kolik lidí žije v té či oné zemi, ale spíš názor na mentalitu jejích obyvatel, zapamatujete si krajinu a později budete vědět, do které země byste se znovu vrátili. Jenže to není vše. Možná s vámi na zájezdu budou lidé, se kterými si budete rozumět, lidé, jejichž názor na danou zemi pro vás bude důležitý. A tak si možná odvezete ze zájezdu stejně jako ze školy přátele, kteří vám snad vydrží déle než prchavé vědomosti. A tak se hesla mění, najednou to je "Žít a prožít". Nikdo nikoho do ničeho nenutí a právě to je důvod, proč se těm lidem najednou ty věci chce dělat. Svět se mění a my s ním. Mění se lásky i přátelé, staří odcházejí a noví se objevují, ale ti opravdoví, ti přetrvávají...

 

Tady tedy končí doposavadní vývoj naší studentky. Přenesla se už přes mnohé útrapy a překážky. Jenže právě to, že se přes ně dokázala přenést ji posunulo dál. I když už to chtěla kolikrát zabalit, tak vždy vytrvala a řekla si, že to zkusí ještě jednou, ještě chvíli...protože to, co může čekat za rohem může být něco, o co by určitě nechtěla přijít...a tak znovu a znovu nahlíží, nakukuje, hrabe se, přelézá a sápe se...