Já a astronomie

"Kdo ti řekl blázne, že tvá cesta nemá mít co nejvíc oklik a ošemetných srázů, pochop, že tvá chůze musí být co nejnamáhavější a nejkrvavější, abys věděl a mohl říci druhým, co je to ráno, krok kupředu i pevná země pod nohama. Snad se nikdy nedočkáš cíle v tomto krvavém údolí, ale jdi, jdi a plahoč se, jako bys jej měl neustále před očima-tak nemůžeš zeslábnout a klesnout."-Scheinpflugová

Studium a školy
Po škole...

Ptali se mě, kdy jsem si poprvé uvědomila, že bych se chtěla věnovat astronomii. Na to jsem neznala odpověď. Mohla jsem jen říct, že jsem vždy ráda pozorovala hvězdičky. Po pravdě jsem se do vesmíru zakoukala trochu víc asi skrz stránky knížky Carla Sagana-Kosmos, která se mi jako asi dvanáctileté dostala do ruky. Tehdy jsem ještě neměla ani to nejmenší tušení, že to dopadne tak, jak to dopadlo, a dnes zase nemám vůbec žádné tušení, jak to dopadne zase za nějaký čas-mohu jen doufat, že dobře.

Co je pro mě astronomie? Nevím. Snad jakási životní filozofie, únik z dnešní uspěchané doby, která nenechává člověka vydechnout a neustále ho nutí k větším a větším výkonům. Astronomie je jakousi boční chodbičkou, kterou se můžete dostat dál, aniž za vámi dupe stotisíc dalších chtivých jedinců. Skrz knížky se dostanete do fantazijního světa, který vás celý obklopí a na vás je, abyste ho prozkoumávali. Já jsem se na to zkoumání vypravila a mohu vám říct, že je to ten nejkrásnější svět, ve kterém nejsou žádné hranice-stejně jako lidská blbost je nekonečný. Astronomie ale nejsou jen knihy. Jsou to setkání, rozhovory, diskuse, bádání, pozorování, lety do vesmíru. Je toho tolik, že člověk se nemusí nikdy bát, že by náhle spočinul na konci a cesta dál prostě už nebyla. Hlavní je, že když se přiblížíte k cíli, tak můžete nečekaně otevřít dveře, které vás uvedou do ještě mnohem většího paláce, než ve kterém jste. Jako když jste stále uzavřeni v kobce. Pokud se vám podaří dostat se z kobky ven, pak před vámi stojí nespočet chodeb. Jenže pak otevřete další dveře a zjistíte, že jste byli jen v podzemí, že ta budova má ještě spoustu pater. Pak ale otevřete další dveře a náhle je před vámi celé město z budov podobných té vaší. Jdete-li ještě dál, tak můžete dojít k "branám" města a vyjít do světa a náhle je před vámi nespočet dalších měst. Pak se rozhlédnete vzhůru a můžete vyletět do vesmíru, kde jsou spousty a spousty zemí jako je ta vaše. No a tak můžete pokračovat. Stejně je to s vědeckými objevy. Konec prostě asi neexistuje. A jestli konec přece jen je, tak po pravdě si nepřeju, abych na něj kdy došla. Cesta je totiž cílem. Bez cesty by mi bylo na světě smutno.

Tisíciletí se už přehouplo a svět se postupně ubírá dál a dál. Jenže nevypadá to, jako by se chystal k nějakým velkým činům. Spíš mi připadá, jako by se svět zasekl. Zamrzl a nechtěl se hnout. Podíval se za první dveře vesmíru a zjistil, že se tam sice dostane, ale že se mu tam ani trošinku nelíbí. Nevím proč, ale prostě se děsně lekl toho, co je za těmi dveřmi. Náhle pro něj vesmír začal představovat obrovského bubáka. A tak člověk jen bojácně zírá na svět kolem sebe a bojí se. Ano, má strach ze všeho, co je mimo tu jistotu, kterou mu stále ještě je(ale bůh ví, jak dlouho ještě bude) jeho rodná planeta. Snaží se držet těch pár hektárků půdy. Jenže ta půda se pod ním až příliš třese. Dřív vše vypadalo tak přímočaře. Dokud jsme neviděli tu nekonečnou dálku, tak nám připadalo, že se nemusíme bát. Země jako by byla věčná. Jenže když jsme se rozhlédli kolem sebe, tak se z té pevné Země stala jen maličká částečka, která je v celém tom vesmíru naprosto bezcenná. A my se bojíme, abychom se ve vesmíru neztratili. Nevěříme si, že máme dostatek sil k tomu, abychom vykročili dál než za humna. Jenže si musíme uvědomit, že přesně tak to bylo i kdysi-tehdy také všichni obývali své malé vesničky a jen ti nejodvážnější se vydali na zkušenou do světa. Stalo se jim něco? Myslím, že právě díky nim se civilizace mohla dostat dál. Oni napomohli tomu, že si lidé mezi sebou začali vyměňovat informace. S jejich pomocí se mohl svět propojit. A dnes nám Čína nepřipadá až tak daleko-vždyť stačí sednout do letadla a za chvíli už se můžete procházet po Pekingu. Teď by se měl objevit další takový "český Honza", který se rozhodne a vykročí do světa. S jeho pomocí se nám třeba podaří poposkočit zase o kousek dál.